Dcera mě poprosila, zda bych jí nepohlídala děti, zatímco ona bude u lékaře. Souhlasila jsem. Čtyřletého Pavlíka a dvouletou Emičku hlídám moc ráda. To jsem však ještě netušila, co si pro mě tentokrát děti připraví.
Emička a její překvapení
Vše začalo jako obvykle. Zazvonila jsem, dcera otevřela dveře, já vešla do předsíně a Pavlík mi vběhnul do náruče. Ale moment, kde je Emička? Než jsme si stačila vůbec uvědomit, že ta malá treperenda nepřiběhla, ozvala se obří rána. K smrti jsme se vyděsila, ztratila rovnováhu a spadla rovnou mezi hromadu dětských bot. Rozesmátá Emička vyskočila zpoza dveří, v jedné ruce držela dva nafukovací balónky, v druhé špendík, a chystala se svou show, ve které jsem já teď hrála hlavní roli, zopakovat.
Než jsem se stačila zvednout z podlahy, dcera vnučce balónky i špendlík sebrala, vynadala jí, zabouchla dveře a byla pryč. Hlídání dětí bylo na mně.
Pavlíkovy problémy
Pavlík mě táhnul do pokojíčku. Pochopila jsem, že mi chce něco ukázat. Nepletla jsem se. Z kostek měl uprostřed dětského pokoje postavenou vysokou věž a kolem ní parkovala autíčka. Než jsem však stačila dát dohromady pár uznalých vět, Pavlík mi oznámil, že má problémy. Lekla jsem se, určitě se mu stýská po mámě a začne brečet. „A jaké máš problémy, Pavlíku?“ zeptala jsem se ho a pohladila jsem ho jemně po vláskách. „Modrý a žlutý“, oznámil mi úplně vážně Pavlík a rozbrečel se. Nechápala jsem.
O pár vteřin později už mi však Pavlík podával modré a žluté autíčko. Jednomu upadlo kolečko, druhému se zasekly dveře a nešly otevřít. Uf, tak tyhle barevné problémy naštěstí dokážu vyřešit.
Procházka plná problémů
Jelikož dcera říkala, že se vrátí asi za dvě hodiny, rozhodla jsem se, že děti vezmu ven. Doufala jsem, že mě venku Emička ničím nevyděsí a já neskončím na zemi v blátě a že Pavlík nebude mít žádné ze svých barevných problémů. Pavlík problémy neměl, já jich však nakonec měla dost.
Nejprve jsme potkali rodinu Afroameričanů. Děti byly nadšené. Začaly skákat, výskat radostí a volaly: „Jé, babi, podívej se, černý lidi.“ Všichni se po nás začali otáčet. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestihla předstírat, že ty dvě děti neznám.
Když už jsme byli skoro před domem a já si myslela, že mám vyhráno, předám děti dceři a půjdu si domů odpočinout, uviděli jsme žebrajícího bezdomovce. Seděl na patách, čelo měl položené na zemi a ruce natažené dopředu. Děti se u něj se zájmem zastavily a pak Emička prohlásila: „Babi, ten pán tady cvičí. Proč?“ Na nic jsme nečekala, popadla jsem každé dítě za jednu ruku a rychle je táhla k domovním dveřím.
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroje: Autorský text – Petra Müllerová, rozhovor s paní Vlastou – 62 let
Buďte první kdo přidá komentář