Vojenští experti – Pospíšil nepřijel…
Pro později narozené, neboť předpokládám, že na tyto stránky zavítají, uvádím nezbytné vysvětlení: ZVS neboli základní vojenská služba (lidově vojna, vopruz, pakárna a další lidová slovesnost) byla dle oficiálních dokumentů „nejčestnější povinnost každého občana naší vlasti…“
Nevím už přesnou formulaci, ale v podstatě každý mladý muž, jenž dovršil osmnáctý rok života a nepobýval zrovna na střední škole či v učebním oboru, se stal odvedencem (dříve rekrutem), vojenská správa mu doručila povolávací rozkaz a frčel k určenému vojenskému útvaru. Pokud dotyčný neměl závažné zdravotní problémy, nebyl schopen je nasimulovat či neměl dostatečně dobré známé, rukoval na dva roky či 24 měsíců, nejčastěji však označených za 730 dní – odtud ony pokřiky „Již nikdy více, sedm set třicet“, případně „Naše heslo, číslo kleslo“.
Ještě jedno vysvětlení
Říká se, že ti, kdož vojnou prošli, na ni vzpomínají s úsměvem podle rčení, že na věci nepříjemné se pozapomene a vytanou jen ty humorné. Nebudu tvrdit, že se během oněch dvou let sem tam nějaká ta legrace nestala, ale že bychom se mlátili smíchy, to si opravdu nevzpomínám. I když to tak z nezúčastněného pohledu vypadalo. Ostatně vyhlásit cvičný poplach ve chvíli, kdy venku večer pršelo, v noci mrzlo a ráno byl nástupní prostor (opět lidově „buzerák“) jako kluziště, nemohlo dopadnout jinak než několika ošklivými distorzemi kotníků či rukou – po mnohých pádech.
Přesto jsem zažil záležitost v podstatě úsměvnou a byl bych rád, kdyby pobavila i čtenáře. V rámci vojenských útvarů existovala takzvaná „zučka“ (ZUČ – zájmově umělecká činnost), tedy něco jako přehlídka toho, s čím na vojnu člověk dorazil z civilu. Mazaně jsme se pokusili vybudovat na naše velitele pověstnou boudu, obětovali dvě odpoledne, vymalovali v suterénu nepoužívané vězení, kam jsme se pak chodili „zašívat“ v rámci činnosti modelářského kroužku. Pochopitelně jsme museli zhotovit aspoň tři letadélka sovětské armády z II. světové války a pak jsme si mohli matlat britsko-americko-německou produkci, případně další modely.
Mou slabostí bylo hudební vzdělání, takto absolvování lidové školy umění. Hrál jsem na akordeon a zvládl oba cykly, tedy deset let výuky. Na vojně jsem se pochopitelně zmínil a byl pak vysílán na akce různé povahy a kvality. Teď si mě vytáhl jeden z velitelů a prohlásil, že když jsem ten muzikant, tak ať nacvičíme se skupinou program pro brigádní kolo ZUČ. Což o to, úspěšná reprezentace by znamenala oblíbený opušťák nebo aspoň vycházku mimo pořadí. Ale taky z toho mohl být malér jak hrom. Krátce po této výzvě mi bylo sděleno, že žádná „zučka“ nebude, takže jsem lehkovážně pustil věc z hlavy. Leč došlo k výměně důstojníků a nový, ambiciózní kapitán mi dva dny před datem D sdělil, že na „zučku“ pojedeme. Pochopitelně rozhodnutí doprovodil motivujícím výrokem: „Koukej to připravit, nebo tě zavřu!“
Až k syrovému vejci
Což o to, svolat adepty na případné hraní – potřeba byl kytarista, baskytarista a bubeník – nebylo tak těžké, horší bylo vybrat něco, co bychom v tak krátké době zvládli připravit. I když se psal rok 1986 a ostražitost členů VKR (vojenská kontrarozvědka, kontráši nebo též s ohledem na písmena ve zkratce holoubci – k tomu vrkú vrkú nebylo daleko) poněkud polevila, nešlo sáhnout jen tak po něčem. Nakonec jsme vybrali písničku z druhého alba zpěváka a skladatele Luboše Pospíšila nesoucí název Balada o několika papírových čertech (LP … a nestřílejte na milence). Povinnost byla zahrát tři skladby, my měli co dělat s touhle jednou. Vybraný kytarista pak přišel s tím, že ví o klukovi, co hraje nejen na basu, ale i na soprán saxofon. Nenapadlo mě nic lepšího, než sáhnout po skladbě Wanderlust od Paula McCartneyho, kde je krásné sólo, hrané sice na lesní rohy, ale to by až tak nevadilo. Vybráno, schváleno. Soudruh kapitán nám naštěstí dal volnou ruku a nekontroloval, takže nemohl zamezit naší volbě.
Intenzivní zkoušky nakonec dopadly vcelku dobře. Zpívat nikdo nechtěl, tak to padlo na mě; bohužel v samém závěru v předvečer vystoupení jsem chtěl naposledy zapět obě písničky – a totálně mi odešel hlas. Doktor mě prohlédl a pouze konstatoval, že jestli chci zítra zpívat – a to jsem musel, jinak bych určitě v té base skončil – můžu zkusit polknout vejce, samozřejmě syrové. Škodolibí přátelé do mě narvali pro jistotu hned dvě a další dvě si vezli druhý den s sebou pro jistotu. Zkonzumoval jsem jen jedno, protože hlas se dal jakž takž do pořádku.
„Čerti“ proti Reaganovi
Nervozita samozřejmě panovala, jednak jsme neměli potřebnou jistotu, pak oproti ostatním nebyl čas nacvičit požadované tři kousky. Daleko horší ránu pro nás znamenala produkce konkurenčních souborů. Hned první nasadil ostrý kurs a v písni znělo: „Ne, pane Reagane, naši vlast ubráníme!“ Polilo mě horko, a to nebyl zdaleka konec. Následovala balada o zákeřné bombě, před níž se spasíme pouze poctivým přístupem. Když pak třetí skupina vystupující bezprostředně před námi spustila: „Stojí na hranici, v ruce samopal a po boku věrného psa, na rameni hrdý znak Pohraniční stráž!“ (to všechno byly věci autorské, které si hoši asi napsali v čase osobního volna), nejraději bych se před všemi degradoval, což pochopitelně nešlo, neboť jsem byl prostý vojín.
Takže jsme nastoupili s našimi „Čerty“. Uvedl jsem, že jde o písničku Luboše Pospíšila a kromě jednoho hmátnutí vedle se vše vyvedlo. Opravdu s malou dušičkou, vědom si, že angličtina tady asi nebude působit pozitivně, jsem uvedl Wanderlust a lhal, že by i Baron Prášil bledl závistí a ve slavném filmu Když Burian prášil by herci nepadaly se zdi jen talíře, ale nejspíš by se zhroutil celý dům. Z Paula McCartneyho jsem udělal známého bojovníka za mír, nepřítele imperialismu, a z písně de facto protestsong (podotýkám, že byl při psaní této skladby inspirován jedním často opilým námořním kapitánem). Angličtina skutečně vyvolala u důstojníků reakci nikoli nepodobnou kobře, jíž se před čumák dostane fakírova píšťala. Zachránily nás nejspíš dvě věci – jednak excelentní výkon našeho saxofonisty a pak odborný poradce, přizvaný z místní LŠU. Asi mu došlo, v čem lítáme a pochopil naši hru, takže opatrně naznačil, že u té angličtiny si není jist, zda to byl nejlepší výběr, třebaže text byl skutečně angažovaný (jak mi později sdělil, kromě dvou nadávek a Halloo neuměl vůbec nic), ale vychválil po právu sólo na soprán saxofon a celkové pojetí skladby.
Korunu všemu nasadil jeden z členů umělecké komise. Když bylo po všem a došlo na vyhlášení výsledků – dostali jsme čestné uznání, nejspíš proto, jak barvitě jsem líčil, že bylo málo času na zkoušení – našel si mě a položil otázku: „Bylo to dobré, chlapci, a který z vás je ten Pospíšil?“ Stačil jsem duchapřítomně zablekotat, že byl odvelen k jinému útvaru, na což onen důstojník reagoval tajemným: „Škoda!“ Mohla se v tom skrývat odměna stejně jako několikadenní vězení, to jsem opravdu netušil. Nakonec dopadlo všechno více než dobře – já jsem ony dva měsíce do civilu doklepal bez úhony a oni tři vybraní hudebníci mohli dalších dvacet měsíců trávit v hlavním sídle brigády, neboť byli vybráni jako perspektivní umělci.
Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář