Mládí je krásné v tom, že člověk moc nepřemýšlí o tom, že některé plány mohou být trochu nebezpečné. Když si dnes zpětně přehrávám v mysli první velkou cestu, kterou jsme s manželem podnikli, asi jsme měli hodně velké štěstí.
Moc jsme neplánovali
K zajímavé nabídce na práci v zahraničí jsme se dostali na jedné kynologické výstavě. Opálený Ital hledal manželský pár pro práci hospodyně a pomocníka do chovné stanice. Naštěstí měl po ruce Češku provdanou do Itálie, která se ujala role tlumočnice.
Za čtvrt hodiny jsme tak měli ve všem jasno. Pojedeme na rok do Itálie, co víc, do Říma! Plat sice nebyl ohromující, ale v roce 1990 se ještě tak často na delší pobyt do zahraničí nejezdilo. Ubytování bylo přímo v domě, dokonce jsme si mohli vzít naše psy.
Během pár dnů jsme měli sbaleno
Následovalo hektické období příprav, kdy jsme ukončili své pracovní závazky, manžel si zrychleně dělal autoškolu a za odstupné, které dostal v práci, jsme si koupili stařičké auto.
Limit na výměnu korun za valuty byl ještě omezený, takže jsme se vybavili kufrem plným kanystrů benzínu, podle papírové mapy se naplánovala cesta, která by nám pomohla vyhnout se drahým poplatkům za některé dálnice a tunely.
Vzhůru za dobrodružstvím
S čerstvým řidičským průkazem, ve staré rachotině plné benzínu, s hrstkou peněz, bez znalosti italštiny a cestovatelské praxe jsme se vydali na jih Evropy.
Cesta to byla pekelná. To, co jsme ušetřili za poplatky, jsme projeli v benzínu. Když jsme se ocitli v horách, kde na nás koukali jako na zjevení, došlo nám, že jsme si nevybrali nejlepší cestu. Mládí je však plné optimismu a ani na chvíli jsme si nepřipustili, že by se něco mohlo zvrtnout.
Dodnes obdivně vzhlížím k člověku, který mě bez přestávky do Říma tím starým autem a bez řidičských zkušeností ve zdraví dovezl. Cesta to byla únavná a já ji raději polovinu prospala. Můj princ však s termoskou kávy a svačinkou vydržel kroutit volantem i v těch šílených horských zatáčkách, kde jsme se ocitli. Po pár hodinách jízdy jsme si také osvojili schopnost se rychle orientovat v mapách, což se nám ještě pár příštích let hodilo, než mapy nahradila navigace.
Malá komplikace na konci cesty
Když jsme dojeli do Říma, bylo k půlnoci. Toto krásné a dechberoucí město je však trochu záludné. Řidiči moc neřeší dopravní předpisy a i noční provoz je poměrně hustý. Večer také všude chaoticky parkují auta. Cedule s názvy ulic jsou mramorové, s rytinou, za umělého osvětlení téměř nečitelné a naše ulice z adresy, kam jsme mířili, byla nekonečná. Proplétala se velkou částí města a pokračovala dál na jih.
Bylo to poprvé během té úmorné cesty, kdy jsme si nevěděli rady. Ani tentokrát nás však dobrá nálada neopustila a našli jsme telefonní budku a zavolali našemu novému zaměstnavateli. Ten kupodivu pochopil, co máme za problém, stačilo k tomu našich pár italských a anglických slovíček a asi za deset minut si nás vyzvedl.
Tak jsme ve zdraví cestu přežili a dnes se tomu smějeme. Z ročního pobytu bylo nakonec sedm let, cestování jsme během té doby vypilovali k dokonalosti. Mládí je tak krásně bezstarostné a odvážné, že by si ho každý měl užít, dokud ho má. Dnes, když máme bezpečné auto, navigaci, telefony po ruce, trochu peněz, tak už se nám nikam nechce. Cesty nejsou bezpečné, hodiny v autě jsou únavné…
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroj:
Autorský text – Adam Beran
Buďte první kdo přidá komentář