Když přijedete z malého města do velkoměsta, počet pošuků na metr čtvereční se výrazně zvýší. Jsem stále ve střehu. Pozoruju, bavím se, bojím se. A nasávám inspiraci plnými doušky. Projekt Zachraňte Úžasnou Báru pokračuje.
Hned ráno přehodnotím svůj úmysl celý den intenzivně pracovat. Venku je nádherně, tak obuju tenisky a jdu své u počítače tuhnoucí tělo rozchodit. V rozhlehlé Stromovce zalité sluncem prší jen zlatý déšť. Na dětských hřištích, jedno z nich navrhli Eva Kmentová a Olbram Zoubek, je neuvěřitelné množství dětí v rozlišovacích vestičkách. V parku, na ulicích i mezi domy je zase neuvěřitelné množství psů. Ano, správně čtete mezi řádky. Nešlápnout do hovna je hlavním úkolem dne.
Na stezce mezi stromy se za mými zády ozývá dusot a funění a přibližuje se to.
Další běžec, který se evidentně neporadil se svým ošetřujícím lékařem. Je jich plný park.
Vzpomenu si na větu z rozhovoru se cvičitelkou jógy, která řekla, že kdo má bordel v hlavě, ten běhá. Pousměju se a pohlédnu na ty zpocené zoufalce s větším porozuměním. Aspoň ten bordel nesypou u každého keře. Smích mě trochu přejde, když musím vyšlápnout převýšení zpátky, ale moje hlava je čistá jako studánka.
K dnešnímu macerování kulturou jsem si pozvala hostku. S Lenkou nás pojí dva společně prožité týdny někde v jihočeských lesích, pokrytých spadem z Černobylu. To jsme v roce 1986 ovšem nevěděly, takže jsme spolu s ostatními spaly pod širákem, opalovaly se, koupaly a pracovaly. Tento tábor ve stylu Kalokagathia byl pro mě zásadním iniciačním momentem, který mi otevřel zcela nové obzory. Noví lidé, nové myšlenky, písničky, knihy, zážitky. Nechtěla jsem odjet domů a taky jsem neodjela. Zůstala jsem ještě týden v Praze. A pak znovu. A znovu. Jako teď. Žít bych tu nemohla, ale bez Prahy si život představit neumím.
Jdeme na představení Play Shakespeare v podání tří studentů DAMU v Disku. Očekávám hravost, neotřelý přístup, zneuctění autorit a drsný humor, mám to ráda. Dočkám se všeho. Průlet Shakespearovou tvorbou je někdy více a někdy méně vtipný.
Titus Andronicus pojatý jako díl pořadu Prostřeno je úžasný. Stříkají sliny, krev, pivo a létají okurky.
Jsem celkem ráda, že sedíme až ve třetí řadě. Program k představení je srolovaný v pet láhvi pod sedadlem a já si ho s radostí odnáším. Minimálně o jednom z těch tří chlapců ještě určitě uslyšíme (Radek Lajfr). Z iluze tvůrčího svobodného prostředí divadelníků mě sice Lenka trochu vyvede svými osobními zkušenostmi, ale i tak. Mně se tu líbí. Celý život takovou tvůrčí komunitu postrádám. Uždibuju kousíčky tu a tam z nějakých představení. A setkání se zajímavými lidmi.
S Lenkou sedíme a vykládáme a vzpomínáme, ale čas se nachýlí směrem k posledním tramvajím. Cesta přes Karlův most na Malou stranu se nikdy neomrzí, i když už dnes šlapu svůj 15. kilometr. Jarda zavolá ve chvíli, kdy nasedám do tramvaje, a naštěstí zavčas zjistím, že to není 12, ale 2. Vyskakuju na Chotkových sadech, kde není nikdo a nic. Přijede ještě jedna správná linka? Nebo začnu zjišťovat číslo na taxi? Obhlíží mě zpoza křoví nějaký úchyl?
Štěstí mi přeje až do konce. Dokodrcám se na byt těsně před půlnocí. Uléhám s pocitem, že dnes byl svět v pořádku. Jsem jako poslední kyselá okurka volně plovoucí ve sklenici plné láku. Svoboda!
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář