S vykukujícím sluníčkem a příslibem jara začíná můj manžel nakukovat do zákoutí internetu a řešit osazení truhlíků v lodžii. A tak odstartuje i každoroční spor mezi námi.
Manžel totiž úporně prosazuje nutnost ozdobit lodžii květinami. Já neméně úporně prosazuji lodžii bez květin.
„Je to tam vždycky jak o Božím těle,“ argumentuji při prosazování absence osázených truhlíků.
„Je to tam krásné,“ odůvodňuje můj manžel prosazování květin.
„A já tam nemůžu ani vyprášit prachovku, protože bych si musela k tomuto účelu vylézt na štafle,“ zkouším odrazit jeho důvod.
„Není k nám vidět z ulice, a navíc volím vždy kytky, které odhánějí mouchy,“ kontruje můj muž.
Do našeho sporu zhusta zasahuje i dcera, která mi každoročně udílí radu, že se mám na tu hádku vykašlat, protože táta si stejně udělá to, co chce. Což je bohužel pravda: v nestřeženém okamžiku sbalí truhlíky do auta a odveze je k zahradnici, která dokoná dílo – tedy spíš započne dílo zkázy naší lodžie osázením truhlíků dle požadavku mého manžela.
Každoročně tam míváme muškáty, které by mohly s úspěchem konkurovat oknům domků, jak je známe z alpských strání. Pravdou je, že ty naše kytky všichni obdivují. Minulý rok manžel zvolil muškáty temně rudé barvy, jejichž opadané okvětní lístky na ponožkách natahal dovnitř bytu a ty nám na několika místech zabarvily koberec. Když jsem na to svého muže upozornila, pravil, že to není možné, on to určitě nebyl.
„A kdo tedy?“ otázala jsem se tónem inkvizitora. „Jsme doma dva a já se při vstupu na lodžii přezouvám!“ Tato moje slova přešel mlčením.
Jeho stěžování, kolik ty „ludry“ vypijí vody – zalévá je on, já tuto práci z pozice toho, že nesouhlasím s jejich přítomností, bojkotuji – a jak jej z toho bolí záda, přecházím buď mlčením nebo jedovatou poznámkou, že já jsem tam ty potvory nechtěla.
Kombinací „samozavlažovacích“ truhlíků, příslušného hnojiva, dostatku zálivky a patrně i vyhovujícími podmínkami dosahuje můj muž každoročně obdivuhodných výsledků stran hustoty, výšky i délky květin.
Já zuřím, protože uklízet lodžii je nadlidský výkon a mohu jej provádět pomalu třikrát denně.
V našem společném sporu se mi doposud podařilo dosáhnout pouze dílčího úspěchu. Jednalo se tehdy o truhlíky, které umisťoval na boční stranu naší lodžie a do nichž nechal vysazovat begónie. Vzhledem k tomu, že máme lodžii orientovanou na východ, podařilo se mu vypěstovat takové „Adély“, že se tyto truhlíky převracely.
Když se nám to stalo poprvé a truhlíky se začaly naklápět, upozornila jsem manžela, že nastalou situaci bude muset řešit. „Aha,“ pravil poté, co zkontroloval jejich stav, „budu muset sehnat nějaké dráty a nechat z nich udělat taková ‚účka‘.“ Poté nějakou dobu řešil materiál, rozměry, případně čím úchyty omotat, aby nedošlo k poškození rostlin, ale tím jeho aktivita skončila. Když už hrozilo, že truhlíky padnou nikoliv za vlast, ale na zem a já to budu muset uklízet, šla jsem do svého pletení, našla nejtlustší kovové jehlice, zapíchla je po stranách do každého truhlíku, uvázala dokola širokou stuhu a zabezpečila tak, že se nenaklápěly. Manžel konstatoval, že to sice vypadá šíleně, ale jehlice i stuha se během několika dnů „ztratily“ v záplavě nových listů.
Jenom jsem si říkala, že až bude truhlíky na podzim odvážet – mívali jsme je tehdy zazimované u mých rodičů – nesmím zapomenout tohle „zabezpečení“ vytáhnout. Moje máma, taky vášnivá pletařka by se mohla naštvat, jak jsem zneužila tyto nástroje.
Jak šel čas, zapomněla jsem na pletací dráty, a tak jednou na podzim, když jsem přišla z práce domů, manžel, který jel něco pracovně vyřizovat tím směrem, kde bydleli moji rodiče, milé truhlíky bez mé asistence odvezl.
„Ježkovy oči! Jehlice!“ zařvala jsem, když mi oznámil, že truhlíky jsou už pryč, a docela jsem se obávala reakce své matky.
Honem jsem se chápala telefonu, volala jí a hned v úvodu jsem jí vylíčila tohle netradiční opatření.
„Aha, jehlice,“ zareagovala máma, „tak ty jsem už z těch truhlíků vytahala a očistila. Máš je tady nachystané, aby sis je odvezla,“ a k mému údivu se smíchem pokračovala: „Když jsme si pořídili první tranzistorové rádio, po nějaké době mu upadla vysouvací anténa, a ještě ke všemu se nám někam ztratila. Tudíž tranzistor někdy hrál, jindy nehrál, podle toho, jak zrovna chytal signál. Tvůj táta se zmohl pouze na konstatování, že by to chtělo buď dát do opravy, nebo udělat nějakou novou anténu, ale skutek utek… A když jsem jednou pletla a mínila k tomu poslouchat rádio, jednu úzkou kovovou jehlici jsem prostě zabodla do otvoru po anténě. Od té doby rádio fungovalo úplně perfektně a sloužilo ještě několik let.“
A svůj proslov zakončila konstatováním: „Hned, když jsem v těch truhlíkách ty pletací jehlice našla, musela jsem konstatovat, že jsi moje dcera se vším všudy!“
Následující rok jsem manžela upozornila, že jehlice co zabezpečení už mu poskytovat opravdu nebudu, a tak alespoň ty boční truhlíky raději zrušil sám.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář