Vzal sis ženu, která nezavařuje“, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač. A tak začal zavařovat sám. Množství zásob trvanlivých potravin v naší spíži přesahuje povolené limity, a to sběr broskví, trnek, kozích cecků a jablek teprve začíná.
Vyhýbám se zavařování opravdu důsledně. Nanejvýš vytřu podlahu, až je po všem. Pokřižuju se, když vidím ty řady kompotů, na které si celou zimu nikdo nevzpomene. Odpor k zavařování (nikoliv k zavařeninám) u mě začal četbou Betty MacDonaldové. Ve svém slavném románu Vejce a já tvrdí, že zavařování je druh úchylky. Naprosto s ní souhlasím. Je to stejná posedlost jako nikdy nekončící sběr a sušení hub. Jako neúměrné shromažďování čehokoliv v množství, které nikdy nemůžeme potřebovat. Na tom se já nehodlám podílet.
Debaty o zavařeném angreštu vždycky rozpoutají vlnu vzpomínek na dětství i u lidí, kteří kompoty vyloučili ze svého života jednou provždy.
Já teda zrovna zavařený angrešt miluju, zejména k fr-br (francouzským bramborám). Ale jinak dávám přednost ovoci čerstvě utrženému ze stromu, zvláště z toho zakázaného. Ovšem pak podporuji svého muže ve dvou aktivitách, které také hromadí domácí výpěstky, ale užitek je nesporný. Zde do výrobního postupu vůbec nezasahuju a užívám si jen čirou radost při konzumaci výsledných produktů.
První je samozřejmě příprava kvasu pro pálení slivovice. To je činnost bohulibá, voňavá, veskrze zdravá. Slivovice se nezkazí, ale taky nikdy nezůstane nazmar. Je to všelék, univerzální platidlo, tekuté rodinné stříbro. Druhou činností s intenzivní vůní a dlouhotrvajícím užitkem je nakládání a šlapání zelí. Zemáky a zelé, živobytí celé, jak praví lidová moudrost. Myslím, že jsme překonali covidové nástrahy i díky domácí zelné lékárně. Už jen ta vůně musí vyhnat z domu všechny viry a bakterie.
Můj muž zavařuje, šlape, nakládá a pálí. Nevaří. Tedy už pekl kuře a kefírový moučník. Možná se blýská na lepší časy. Co dělám já? Loňský podzim jsem si připadala jako mumie, protože jsem u sušičky strávila řadu dní. Sušené švestky, sušená jablka, nakonec i sušené hřiby. Pak suším prádlo a ořechy, ovšem mimo kuchyni a přívod elektřiny. Pěkně postaru, na slunci, na dvoře, na terase. To mě baví, to dělám ráda. Ne tak následující krok, kterým je žehlení prádla a loupání ořechů. To mě vrací do sféry neoblíbených, leč nutných činností.
Život je prostě rozmanitý. Ne všechno nás na něm baví, ale je skvělé, když si můžete v rámci možností vybrat něco nedělat.
Z bývalé fotokomory v našem domě je sklad, kde je všechno bez ladu a skladu narváno vedle sebe. Zavařeniny, těstoviny, pochutiny, vývojka, zvětšovák, kufry, mouky, olivový olej. A zásoby tuňáka, se kterými přežijí mí drazí několik měsíců. Já ho nejím, takže se v případě nouze pustím do kompotů, zejména těch zalitých na povrchu rumem. A kdyby ani to nestačilo, mám v kuchyni spoustu skleniček s nálepkami od svých drahých přátel, kteří se rozhodli se o své vlastní zavařovací experimenty podělit s naší rodinou. Moc, opravdu moc děkujeme.
Kdyby cokoliv, sraz u nás ve fotokomoře. Vidličku s sebou.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář