Osobní jméno Žlut – žlutý dalo nejspíše název i městu, k němuž se váže první písemná zpráva z roku 1186. Zmiňuje tři vsi, mezi nimi i Žlutice, patřící k benediktinskému klášteru v Kladrubech, které tehdy směnil kníže Bedřich za tři jiné. Z původní vesnice na svahu říčky Střely, ležící na obchodní cestě z Prahy do Chebu, vzniklo díky působení rodu Rýzmburků městečko, v roce 1375 povýšené na město.
Další osudy Žlutic jsou úzce spjaty s husity a neklidnou válečnou dobou. V roce 1428 je na dlouhou dobu ovládl husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a město se tak stalo významnou základnou kališníků, což ho ochránilo před ničivými následky války. Hospodářsky prosperovalo a dalšího rozkvětu dosáhlo za vlády pánů z Plavna (1537-1565). O bohatství města svědčí mimo jiné unikátní dílo z roku 1565, proslulý Žlutický kancionál, který vznikl z popudu žlutického literátského bratrstva, jehož faksimile si lze prohlédnout v Městském muzeu. Kancionál váží 32 kg a jeho desky z vepřovicové kůže, vyztužené dubovými plotnami, mají rozměry 46 x 63 cm. Původně obsahoval celkem 494 listů, po bitvě na Bílé hoře z něj bylo odstraněno 39 listů s textem a vyobrazením Mistra Jana Husa. Originál, nacházející se v pražském Památníku národního písemnictví, patří mezi nejvýznamnější národní památky.
Proč vznikl zpěvník tak objemných rozměrů? Bratrstva vystupovala při farních kostelech nejčastěji jako pěvecký sbor na kůru. Aby každý jeho člen mohl do zpěvníku – kancionálu nahlížet a zpívat podle něj, byl pořízen tomu odpovídající velikosti a navíc velmi zdobně. To si samozřejmě vyžádalo značné náklady – přesně 283 kopy a 12 grošů míšeňských. Za takovou sumu bylo tenkrát možné koupit výstavní dům v Praze. Na vzniku kancionálu se proto sponzorsky podíleli měšťané i cechy, jejichž jména, podoby či znaky byly do zpěvníku také vymalovány.
Stojí za to poznat jeho historii, o níž zpravuje zápis v muzeu: „Česky psaný a z husitské tradice vycházející Žlutický kancionál přestal sloužit svému účelu na konci 17. století, kdy město Žlutice podlehlo tlaku germanizace. Po zrušení církevních spolků a literátských družin roku 1783 byl Žlutický kancionál prodán, zůstal pravděpodobně ve městě. Na tuto vzácnou památku bylo v písemnostech upozorněno teprve v roce 1852 českým historikem J. E. Vocelem, i přesto ponechala žlutická obec kancionál mimořádné hodnoty svému osudu. Dne 2. dubna 1919 provedly československé úřady komisionální řízení přímo ve Žluticích z obav ze zničení či odvlečení za hranice tohoto mimořádného kulturního dědictví. Avšak vzápětí nato v noci ze 4. na 5. dubna byl kancionál ukraden neznámými německými nacionalisty. Vyšetřování pod vládním zplnomocněncem nevedlo k cíli. Proto bylo úředně rozpuštěno obecní zastupitelstvo, do města přivedena menší posádka a vyslovena pohrůžka, že státní úřady přesídlí ze Žlutic do Chýše. Po převezení podezřelých osob do Plzně nalezl ponocný v noci dne 6. srpna 1919 kancionál uprostřed cesty vedoucí k nádraží.“
V podzemí muzea si můžeme prohlédnout městskou šatlavu, v níž čekali na svůj osud provinilci, a to nejen v dobách husitských, ale dokonce i v letech 1850-1950. Právo útrpné dokázalo téměř každého, i nevinného, přimět k doznání. Mnohé životy skončily pod popravčím mečem – jeden takový je zde rovněž vystaven. Říkalo se, že setne-li se jím sto hlav, nesmí se už používat a musí být zakopán, aby nedošlo ke krveprolití.
Sklepení, která se nacházejí pod historickým jádrem, tvoří místy až tři patra a pocházejí z raného středověku. Poskytovala úkryt před nepřáteli a nezřídka sloužila i jako obydlí, když vlastní dům lehl popelem po ničivém požáru. V části podzemí lze obdivovat sbírku lapidária nebo zažít divadelní představení. Pro někoho možná poněkud stísňující atmosféru oživuje stará pověst o místě pod bývalou městskou branou, kde prý býval kamenný stůl a lavice. Tam se měl scházet ďábel s nevěrnou kovářkou a otisky jejich dlaní jsou údajně ještě stále ve skále patrné. Ovšem kdoví, tato část podzemí je nepřístupná.
Farní chrám sv. Petra a Pavla patří k nejcennějším sakrálním památkám Karlovarska. Presbytář, pod jehož hlavní lodí se nacházejí zbytky kostela pravděpodobně románského, byl postaven ještě před rokem 1350. Na jeho jižní stěně se zachovaly zbytky renesančních ornamentálních maleb. Barokní oltář z roku 1667 je po stranách zdoben sochami patronů svatostánku, svatých apoštolů Petra a Pavla. V oltářní monstranci jsou uchovávány ostatky sv. Aloise. V interiéru této kulturní památky převládá barokní výzdoba s cennými sochařskými i malířskými díly.
Svojí polohou je stavba kostela netypická, neboť se nalézá pod vrškem, na kterém kdysi stával zámek. Z něho však bohužel zbyla pouze brána, neboť jeho zdivo bylo rozebráno na stavbu měšťanských domů. Dochovaná brána z konce 17. století je zaklenuta do polokruhu a rámována svazky pilastrů podpírajících štít s kartuší v tympanonu. Z obou stran je zdobena nikami. To je prakticky téměř vše, co zbylo z kdysi honosného zámeckého sídla, místo něhož se zde nyní vypínají fádní zdi panelové zástavby…
Ještě poslední pohled na monumentální barokní sloup Nejsvětější Trojice, nádherné dílo významného žlutického sochaře Oswalda Josefa Wendy z let 1701-1704, zdobící náměstí, kterým si do paměti zapíšeme návštěvu starobylého města, a můžeme se vydat do jeho malebného okolí. Vévodí mu dávnými mýty opředený vrch Vladař, dnes vyhlášená přírodní rezervace, v níž se nacházejí i některé rostliny, které se jinak na Žluticku nevyskytují.
Za návštěvu stojí rovněž obec Chyše s barokním zámkem nebo Valeč se zámkem a významnými památkami barokní architektury a také Manětín či Rabštejn nad Střelou, zasazené v půvabné krajině lesnatých hvozdů, rozkvetlých luk a úrodných lánů.
Zdroj: Dana Vondrášková (autorské dílo), foto: Dana Vondrášková
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář