Celý život jsem měla vždy pevně ve vlastních rukou a každou změnu jsem si pečlivě plánovala. Ať už se jednalo o změnu bydlení, partnera nebo mou neutuchavou potřebu neustále hubnout a s tím spojenou každoroční změnu jídelních návyků, které většinou končily nočním vypucováním ledničky. Ať už to, či ono, vždy jsem věděla, co dělám, co chci a k čemu to povede, ať už to mělo pozitivní či negativní dopad na mou osobu.
Život jsem měla krásný, měla jsem milujícího manžela, který však velmi brzy zemřel. Spolu jsme měli tři děti, které dospěly a rozutekly se po všech koutech naší republiky. Vždy jsem si říkala, že čím víc dětí budu mít, tím lépe o mně bude pak na stará kolena postaráno. Jo houby! Kdo chce víc, nemá nic!
Ve stáří se s nikým život nemazlí. Ze schopného člověka se jako mávnutím kouzelného proutku ze dne na den stává přerostlé mimino, které potřebuje veškerou cizí péči, aby mohlo dožít dalšího rána. Je to drsné, je to smutné, ale je to život.
A přesně toto je i můj případ. Náhlá mrtvice, moje tělo vypovědělo v tu chvíli službu a řeklo si, že se mnou odmítá nadále spolupracovat poté, co jsem mu celý život dávala pěkně na frak. A pak už to šlo ráz naráz, LDN s dotazem, má se o vás kdo postarat? Nemá? Tak vypíšeme papír do starobince. O měsíc později mě čekal nástup. Cítila jsem se jako malé dítě, které jde první den do školy, jen s tím rozdílem, že mi táhlo na 70 let. S sebou jsem si vezla dvě cestovní tašky, které obsahovaly celý můj život, celou mou existenci. Se vším ostatním, na co jsem byla zvyklá a co utvářelo mou osobnost jsem se musela ze dne na dne rozloučit. Byla jsem na pokraji zhroucení a měla strach, co mě za těmi zdmi starobince čeká.
Dostala jsem cimru s nějakou cizí babou, seděla na posteli a furt na mě koukala. Mezitím mi sestry vysvětlily, že tady těch 6 metrů čtverečních je od dnešního dne můj prostor k obývání. Super! Byla jsem na pokraji zhroucení a nechápala, jak to tady přežiju.
Dny ubíhaly a já zjišťovala, že by snad mohla být šance se tady zabydlet a v klidu zde prožít svou závěrečnou fázi života. Díky této životní lekci jsem se naučila dvě důležitá pravidla, kterých se od té doby vždy držím a mám je vždy na paměti, když vidím vše beznadějně. Čas vše zahojí a ráno moudřejší večera. V mém případě to tak bylo. Po roce žití zde v domově pro seniory vím, že to byla ta nejlepší možnost, jak si zajistit klidné pokračování svého života, obklopena lidmi, co mi rozumí a chtějí mi pomoct. Pokoj najednou nevypadal tak ztísněně, paní na vedlejší posteli se jmenovala Maruška a hezky se s ní povídalo a každý den mi poskytnul možnosti, o kterých by se mi doma v takovém zdravotním stavu ani nezdálo. Takže radši znova, ať si to pěkně všichni všítíme – Čas vše zahojí a ráno moudřejší večera.
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroje: Autorský text – Adam Beran, Jaroslava T.
Buďte první kdo přidá komentář