Mám takovou zásadu – nikdy nepíšu Zoufalcovy zápisky z rodinné dovolené. Čtenáři, kteří sledují zápisky delší dobu, jistě chápou proč. Napište pravdu o své rodině, a žádnou mít nebudete. Příbuzní jsou na veřejné líčení vlastní verze událostí dost přecitlivělí. Výjimkou je moje maminka, která tady ovšem tentokrát není. Do Španělska se mnou odlétá můj muž, který zápisky nečte, a kdo je M., to zůstane nezasvěceným čtenářům záhadou jen krátce.
Rozhodnutí odjet za teplem, a především za španělštinou vzešlo od M. Já jsem si chtěla kromě dovolené v první části vyzkoušet i práci na dálku v části druhé, delší.
Už dost dlouho mě štvali všichni nomádové, nadšeně oslavující „práci z pláže“.
Tak se to všechno spojilo dohromady a my skutečně odlétáme. Po kuropění na vídeňském letišti, kam nás obětavě v noci zavezl Bob (díky!), nasedáme do letadla Lauda směr Alicante.
Sedíme v předposlední řadě sedadel vzadu u záchodu. Před námi se uvelebila rodinka s kojencem, který se ukáže jako ten nejmenší problém letu. Přes uličku totiž sedí dva chlapci školkového věku, z nichž jeden je Ábel a ten druhý, mladší, Kain. Ábel sedí tatínkovi na klíně a tiše pozoruje okolí. Kain pomalu zabíjí rodiče, bratra i dalších dvě stě cestujících svým ječením, nabírajícím při každé nutnosti se připoutat, sednout si, možná i při každém pokusu se nadechnout, síly hurikánu.
Ovšem hlavní nepřítel sedí přímo za mnou, lomcuje mi sedadlem, strká mi ruky do hlavy a kope do mě koleny. Zpočátku to přitom vypadalo, že si ten děsný chlap nesedne nikdy. Stál před našimi sedadly, motal se tam pupkem snad deset minut, tvrdil mi anglicky, že si „musí něco zařídit“. Mně došla trpělivost asi po minutě, mému klidnějšímu muži o pár minut později. To už jsme sice seděli, ale byli jsme nuceni poslouchat, jak otrava přechází z angličtiny do němčiny, v jednom kuse obsírá letušky, a když spustil rusky, můj muž pronesl památnou větu: Já toho Rusáka snad sestřelím! V tom se ten tlusťoch nahnul přes sedadla až k nám a řekl: Á, slyším češtinu?
Na konci tříhodinového letu jsem došla k závěru, že se blíží konec civilizace.
Že technologie předběhly vývoj lidstva a mozek některých jedinců tak zakrněl, že není jiné cesty než totální zkáza. Cestující možná mají kromě tučných břichů i tučná konta, ale najít kreditní kartu a zároveň udržet v hlavě PIN, to už je většinou nad jejich možnosti. Letušky dnešní doby jsou krotitelky divé zvěře, které jen křičí do mikrofonu sit down, please. Protože když je schopen cestující asi deset sekund po tvrdém přistání vstát a otevřít přihrádku se zavazadly, zatímco letadlo se snaží nepřeklopit se na stranu, o přítomnosti mozku v jeho lebeni mám skutečně vážné obavy.
Na letišti v Alicante nás čeká objednané taxi.
Jsme ve Španělsku a přijel pro nás Belgičan, který mluví francouzsky. To prostě nevymyslíte.
M. se těší na konverzaci ve španělštině, která je ovšem v podání našeho Poirota hodně svérázná, bez většiny úvodních slabik. Žije tady od poloviny 80. let, což pro něj zjevně není důvod se lépe naučit španělsky. Nejradostněji zní, když začne francouzsky telefonovat se svým Papá. I tak je cesta v pohodě a za 40 minut stojíme před domem ve městě Torrevieja. Nejzdravějším městě Evropy.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář