19. října 2022
Pan domácí
Jak jsem uvedla na konci prvních zápisků, dorazili jsme do města Torrevieja na východním pobřeží Costa Blanca. Je to místo, kde prý pookřejí úplně všichni, nejen průduškáři, astmatici, alergici, ale i my, lidé na pokraji nervového zhroucení.
Náš domácí ovšem nevypadá, že by mu zdejší měkké klima mezi mořem a solnými jezery dělalo zvláště dobře. V první řadě zjistíme, že je to Rus. Ani zdaleka netoužím podporovat ruskou ekonomiku a jsem trochu rozladěná. V druhé řadě není byt uklizený podle našich představ. Protože se však Jevgenij opírá o vysavač a v ruce má utěrku, pochopíme, že jsme přijeli brzo. Ovšem pan domácí bere všechnu vinu, a to doslova, výhradně na sebe.
Jeho projev v jednoduché angličtině se skládá v podstatě jen z omluv. Je to až nepříjemné. Ledy z mé strany roztají, když řekne, že žije už deset let v západní Evropě, že “hate Kreml“ a vylíčí nám, jak jeho syn právě utíká z Ruska před mobilizací do Turecka, kam ho odjela vyhlížet jeho matka. Ta žena, která měla náš apartmán uklidit a zvednout nám telefon, když jsme se nemohli dostat do domu. Shodli jsme se na tom, že angličtina nás sice omezuje, ale že rusky spolu mluvit nebudeme, protože ani jeden nechceme.
Jazyk agresora zůstal z konverzace vyloučen, i když v ruštině bychom se dohodli asi o polovinu rychleji.
Dáme mu šanci byt douklízet a naleštit a vydáváme se k moři na oběd. Domácí nás sice varuje, že je tady krásně a teplo a moře a tak, ale že jídlo je tady hrozné. To přesně chcete slyšet, když vám po probdělé noci kručí v břiše. Jevgenij má i další dost pesimistické názory, které by si mohl nechat pro sebe, třeba že náš apartmán je „bacho“, tedy nízko, v 1. patře, což nám do doby, než to zdůraznil jako chybu, svou osobní chybu, vůbec nevadilo. Rozhodli jsme se, že se nám tady bude líbit, i kdyby se pan domácí hodně snažil nám to tady zprotivit.
Dali jsme si paellu a byla vynikající. Koupili jsme si víno z vyhlášené vinařské oblasti a bylo vynikající. Mufin s čokoládou byl skutečně s čokoládou, tekoucí až ven. Slunce pálí a moře máme pět minut chůze přes dvě ulice.
Je důležité udělat si vlastní názor a nemyslet hned na nejhorší.
V apartmánu je nakonec čisto. Na malém prostoru bytu je všechno, co potřebujeme. Žije se tu pohodlně a víc nepotřebujeme. Venku je 25 stupňů, všichni chodí bosky a v tričku, jen ráno a večer se hodí mikina. Pláže jsou plné lidí a slunce přes poledne pálí. Tento způsob října zdá se mi být přešťastným.
Když potkám pana domácího o týden později, je jako vyměněný a jen září. Synovi se podařio dostat do Turecka a jeho žena je zpět ve Španělsku. Snažím se si jeho příběh připomínat pokaždé, když se mi otevírá kudla v kapse. Protože Rusů je tady více než místních, tedy aspoň v turistické části města. Kdyby se M. učila rusky, mohla tady získat doktorát. Malé Rusy poznáte i na pláži. Dva z nich namalovali čáru těsně kolem mého ručníku a řekli mi, že je to jejich hranice.
Chvíli jsem ještě poseděla, pak jsem pomalu a s úsměvem vstala a tu jejich hranici vyrytou do písku jsem jim rozdupala. Maladěc!
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář