19. října 2022
Ďura a konec světa
Město Torrevieja má 320 slunečných dnů v roce. Podle 30letých statistik tady v říjnu prší maximálně tři dny. Bohužel jeden z nich spadl do týdenního pobytu mého muže, který toužebně vyhlíží každý sluneční paprsek a nepřeje si nic jiného než se smažit na pláži. Na mobilu neustále sjíždí počasí a stresuje sebe i nás vizemi, jak špatné počasí nás čeká. Přestože jako naše Baba Vanga dobře ví, že je aktuálně hlášen déšť, vydá se s M. na nákup do mercadony, vzdálené nejméně 15 minut svižné chůze od našeho apartmánu. A to přesně ten večer, kdy na nebi někdo spustí splachovač.
Jsem v apartmánu, sedím na balkóně a popíjím kávu.
Najednou, ve vteřině, začne takový liják, jako by někdo vylil vanu. Jsem mokrá dřív, než se vzpamatuju a prchnu za dveře.
Na silnici ani na chodnících nejsou žádné kanály, tady mají ulice z kopce a na konci je moře. Takže když se spustí liják, žene se ulicí pod okny menší Mississippi. Do toho hromy a blesky, hotový konec světa. Strachuju se o svoje dvě nebožátka, která ponesou nákup na kost promočená, a chystám ručníky a první pomoc (slivovicu).
A taky začnu trochu vyšilovat, když v ďuře začne stoupat voda a zaplavovat plynovou bombu a pračku zapnutou v elektrice.
Ďura je takový specifický prostor za malou kuchyňkou.
Představte si v bloku několikapatrového domu výtahovou šachtu uprostřed. Ale bez toho výtahu. Je tu uprostřed objektu obdélníková ďura sahající od přízemí až k nebi, je nezakrytá, takže tou dírou svítí slunce nebo leje na další malý balkonek, který máme ale k ďuře přilepený jen my a který je jen zpola zakrytý přístřeškem. Tak na zemi začíná stoupat voda a kanálek uprostřed nestíhá.
Brodím se vodou pro sušák s prádlem mokrým tak, jak nebylo ani na začátku. Přikrývám plyn igelitovou taškou. Vynáším kýble vody nasbírané mopem. A neustále mi leje ďurou na hlavu. Po půlhodině marné práce jsem úplně promočená a voda stále stojí a stoupá. Moji milí čekají v teple a suchu supermarketu, až déšť poleví. A pak se vydávají na cestu.
Ještě ani nestačím oschnout, když zazvoní nákupní výsadek. Měli deštníky. Koupili si igelitové pytle a zabalili si do nich nohy i s teniskama, taktéž hlavu, takže když je na chodbě uvidím, padnu smíchy. Když se zbaví vrstvy igelitu, jsou úplně suší. A v pohodě vybalují dobroty, které při marném čekání, až bouřka přejde, v mercadoně nakoupili.
Nejmokřejší jsem já, která jsem zůstala doma.
Mezi ďurou, koupelnou a balkónem po mně zůstává vlhká cestička jako po hlemýžďovi. Mít svou ulitu, zalezu si do ní.
Druhý den si čteme, že tady opravdu řádil přívalový déšť, který zaplavoval domy, sklepy, odnášel židle a stoly z restaurací na ulicích a na pláži. Video je zde
Na pobřeží je to vidět, bagry tady upravují písek na plážích, protože v místech, kde končí ulice, jsou hromady balvánků a kamenů. Ďura vysychá, ale prádlo bude mokré ještě pár dnů. Ve vzduchu nejsou žádné alergeny, je tu opravdu výjimečné klima. Ovšem vlhkost vzduchu je vysoká a v našem apartmánu slunce nesvítí (což je skvělé, žádná klimatizace). Jdu na pláž a nechám si plavky uschnout tam. Pak je suché obleču a jdu si zaplavat.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář